Největším lákadlem Festivalu Spectaculare je britský elektronický kouzelník Jon Hopkins, který se se svým albem Immunity ucházel o výroční cenu Mercury Prize. V rámci večera ho doplní aktuální objev elektronické scény – švýcarský hudebník Frederic Robinson míchající vlivy drum'n'bassu se soudobou vážnou hudbou.

Frederic Robinson: Minulost je budoucnost Drum'n'bass nemusí asociovat jen ztracenou éru druhé poloviny devadesátých let – překotné elektronické rytmy můžou pořád znít zajímavě a inspirativně i v naší éře. Na Festival Spectaculare vás o tom přesvědčí mimořádně talentovaný německo-švýcarský producent Frederic Robinson, který se ve svých jednadvaceti letech může hrdě postavit do čela nové vlny tohoto žánru. Tedy až na to, že jeho hudba je tak osobitá a unikátní, že těžko bude hledat nějaké své žáky. Místo klubového hedonismu má totiž Robinson mnohem blíže k tvorbě moderních skladatelů jako jsou Steve Reich, Terry Riley či Philip Glass. S jejich pomocí dělá z breakbeatů něco zcela unikátního.

Frederic Robinson se narodil v Německu, dětství ale už strávil ve Švýcarsku a od raného věku se učil na housle. Dnes studuje audio design v Basileji a je posedlý mícháním elektronické a akustické hudby. Zvuky akustických nástrojů jsou pro něj totiž pořád něco, co mu žádný software nikdy nemůže nabídnout. A tak se elektronickými rytmy v jeho skladbách proplétají smyčce nebo dechy a minulost si podává ruku s budoucností. Robinson debutoval v devatenácti singlem Laughing At Clouds na britské značce Different, jeho talent pak zazářil v roce 2013 na dvojici singlů pro značku Blu Mar Ten, kterou vedou stejnojmenní veteráni drum'n'bassového žánru.

Svoji vizi „hudby pro posluchače se širokým obzorem a krátkým soustředěním“ definitivně realizoval Robinson na albu Mixed Signals, úchvatné kolekci atmosférických skladeb, které překračují žánrové škatulky. Komplexní polyrytmy desky odkazují na jazz stejně tak jako na drill'n'bass takových producentů, jakým byl třeba Squarepusher, a bohaté orchestrální aranže zní jako něco, co by si z jeho žánrových současníků dovolil jen málokdo. Deska se dočkala podpory takových osobností jako jsou Gilles Peterson, Mary Anne Hobbs a nebo London Elektricity a bude určitě figurovat ve výročních žebříčcích specialistů na tento žánr. Frederic Robinson tak dorazí na Festival Spectaculare s puncem jednoho z nejvýraznějších objevů na elektronické scéně roku 2013. /…sonmusic.com

Jon Hopkins: Duch ve stroji Říká se, že taneční elektronická hudba zažila svůj vrchol v deváté dekádě. Následný ústup z komerční slávy jí ale dovolil vrátit se ke kořenům i prozkoumávat nové cestičky vývoje a v druhé dekádě nového tisíciletí se mohla vrátit – odvážnější i dospělejší. Jedním z hrdinů této renesance je londýnský producent Jon Hopkins, který tvoří osobité, náladotvorné elektronické skladby, v nichž syntezátorové riffy i beaty slouží k jiným účelům než je čistě taneční slast. Za své nahrávky dvakrát získal nominaci na prestižní Mercury Prize a několik let působil jako spolupracovník Briana Eno.

Hopkins byl fanouškem elektronické hudby od dětství, jako dvanáctiletý ale také začal studoval hru na klavír a oblíbil si moderní vážnou hudbu skladatelů jakými jsou Ravel nebo Stravinskij. Postupy z ní smíchal s pastorální atmosférou Boards of Canada i zasněnými kytarovými pasážemi a v pouhých devatenácti letech začal pracovat na svém prvním albu, chilloutovém klenotu, který nakonec vyšel pod názvem Opalescent (2001). Následné album Contact Note (2004) ale padlo na neúrodnou půdu éry, v níž se elektronická hudba tísnila na okraji zájmu a Hopkins se rozhodl na čas svoji sólovou kariéru opustit. V polovině nulté dekády se na několik let stal spolupracovníkem Briana Eno – asistoval na jeho deskách Another Day On Earth (2005) a Small Craft On A Milk Sea (2010) a společně s ním vypomohl Coldplay s komerčními trháky Viva la Vida or Death and All His Friends (2008) a Mylo Xyloto (2011). Další inspirativní spolupráci navázal Hopkins se skotským folkovým bardem jménem King Creosote. Nejprve produkoval jeho desku Bombshell, aby se v roce 2011 potkali na sérii kolaborativních desek spojujících křehký folk a elektroniku s field recordings z poloostrova Fife. První ze společných desek – uhrančivá Diamond Mine z roku 2011 obdržela nominaci na Mercury Prize.

Návrat Hopkinse k sólové kariéře obstaralo na konci dekády album Insides (2009) inspirované překotným vývojem na scéně tzv. bass music. Jeho pokračování z roku 2013 – album Immunity je nejlepší odpovědí všem, kteří inteligentní taneční elektroniku už pohřbívali. Inovativní, energická a zároveň velmi emotivní deska patří mezi žhavé kandidáty do výročních žebříčků s letopočtem 2013. Festival Spectaculare tak 30. ledna přivítá jednu z nejzářivějších hvězd současné elektronické scény. /…opkins.co.uk